Zázračné uzdravení

Aneb o tom jak jsem si byl zaběhat a skončil jsem v nemocnici, málem na operačním sále. A že ryzí láska opravdu dělá zázraky.

Bylo krásné slunečné sobotní dopoledne a já jsem se rozhodl, že si konečně půjdu po asi měsící zaběhat. Byl jsem nadšený, protože bylo 18.10.2014 a venku bylo letní počasí. V tu chvíli jsem netušil, že na tento den do smrti nezapomenu. Plný energie jsem vyběhl do ulice a nasadil jsem svoje dřívější rychlé tempo. Nemyslel jsem na to, že jsem poslední dobou běhal jen v posilovně 400 m na pásu na rozehřátí. Uběhl jsem cca 3 km a spocený jsem doběhl domů.

Když jsem přišel domů, tak jsem cítil, že mě nějak táhne či bolí břicho. Řekl jsem si, že asi mám hlad, protože jsem snídal jen nesquik kuličky s mlékem. A nebo, že jsem to možná trochu napálil. Se  snoubenou jsem se naobědval a šel jsem se osprchovat. Bolest neustupovala, tak jsem přemýšlel čím to tak asi může být. Uklidnil jsem se, že v kanceláři kolegy taky bolelo břicho, takže jsem v nejhorším chytil nějakou nepříjemnou virózu. Šel jsem si radši lehnout a říkal jsem si, že to přestane. To přestane. Za několik minut jsem začal uvažovat nadtím, co když to nepřestane. Pořád jsem myslel na to, že je venku pěkně a že si chci udělat pěkný den na sluníčku s přítelkyní.

Začal jsem přemýšlet nadtím jaké mám možnosti. Buď tu budu ležet a čekat, že se něco stane nebo pojedem na ambulanci a kdyžtak dostanu nějaké prášky na bolest. Začínal jsem si hrát s nepříjemnou myšlenkou, že by to mohlo být slepé střevo. S čímž jsem těžce nesouhlasil a nechtěl jsem si to připustit. Inu vydali jsme se do úrazové nemocnice. Snoubenka řídila, protože jsem se s tou bolestí na to moc necítil. Po cca půlhodinovém čekání v čekárně nás přijali. Prohmatali mi břicho a když mi šáhli těsně nad pravé tříslo, tak jsem málem kopl doktorku kolenem. Byl jsem překvapený, že mě to tak bolí a ona o to víc a nechápavě se na mě dívala. Poslala nás na urgentní příjem do nemocnice do bohunic.

Tady nás brali celkem rychle, protože jsem měli papír, že jsme akutní případ. Naštěstí. Po důkladnějším až nepříjemném, ale odborném vyšetření a po odebrání krve jsem byl poslán na ultrazvuk. Kde po nějakém čekáním zjistili, že to bude asi na operaci, že mi tenké střevo po běhu vlezlo do tříselného kanálku. Nechápal jsem a oni také. Takže cca v 5 hodin po pěti hodinách bolestí mi řekli, že musím jít na operaci s čímž moje hlava byla v ohromném nesouhlasu a ptal jsem se, jestli je jiná alternativa. Pochopil jsem, že asi není. A snoubence jsem diktoval, co vše musí v mém podnikání zařídit, protože jsem si nedokázal představit, že tam nebudu a že to všechno, co mám rozjetého budu muset dát stranou a že ji také teď pár dní neuvidím. Začínal jsem z toho být dost na dně.

 Jenže asi chvilku předtím než jsme čekali na potvrzení verdiktu operace. Moji snoubenku napadlo hrát slovní fotbal, viděla, že jsem myšlenkově v háji a chtěla mi pomoct zkrátit si tohle hrozné čekání. V tom se stala neskutečná věc, pro mě zázrak! Tím, že jsem na to přestal myslet a chvilkama jsem se i smál, tak mě začlo být lépe. Prošel jsem se, abych zjistil, jestli se mi to jen nezdá. A opravdu mi bylo lépe, říkal jsem, že už můžeme jít domů. Jenže po chvilce mě doslova zpražili , že mám nastoupit na pokoj a že jdu na operaci. Byl jsem z toho psychicky fakt  v ....... ! Nechápal jsem, že se můj život otočil o 180 stupňů a že se mi to může stát a že se to opravdu děje. Pořád jsem si říkal, že to není možný a že chci jít domů.

Když jsem byl na pokoji a měl jsem napíchnutou kanylu a už jsem měl jet na sál, tak naštěstí mě přišel zkontrolovat další starší doktor a znovu mě prohmatal a viděl, že mě to už nebolí, což jsem opět nechápal a ani on ne. Udělali mě EKG a chtěli mě poslat na CT, pak jsi to rozmysleli a poslali mě znovu na ultrazvuk. Kde zjistili, že tam opravdu už nic nemám a že to vypadá úplně normálně a že jsem zdravý. Musel zavolat dokorku z vedlejší ordinace ať se na to jde podívat, že to ještě neviděl, aby se někdo během cca 2 hodin uzdravil. Ja říkám, že to je teda zázrak nebo jak si to mám vysvělit. On neznal odpověď. Tak mu říkám napište tam, že už můžu jít domů. Zasmál se.

Po návratu na pokoj jsem se seznámil s dalšími dvěmi pacienty, což byli starší pánové. Jeden měl vyoperovaný žaludek a byl tam hospitalizovaný už čtyři měsíce. Bylo mi ho líto, ale o to více jsem chtěl odtam pryč. Šel jsem za sestrou, že chci podepsat revers, že ultrazvuk potvrdil, že už mi nic není a že to teď posílají doktorům na oddělení a že jak jim to pošlou, tak půjdu domů. Ona mi odvětila, že mám počkat na doktory a pak se domluvíme co a jak, byl jsem s tím v pohodě. Za chvilku přišli doktoři, a řekli, že je to zajímavé. Odvětil jsem, že chci jít domů. Nejzkušenější doktor mi řekl větu na kterou nezapomenu. „Chápu, že Vaš generace žije rychle, ale nebylo by dobré jít tak brzy domů, dostali Vás sem velké bolesti jinak by jste sem nepřišel, že?“ Pro mě to byl skvělý obchodník a doslova mě prodal ať tam zůstanu. Fakt mě tím dostal. Jenže po půl hodině jsem si to stejně rozmyslel a na druhou stranu jsem jim zase jako pravý obchodník prodal, proč můžu jít domů. Že jsem pochopil, že dnes nemůžu nic jíst, že budu pít jen čaj a že zítra ráno si dám jogurt a poznám jestli jsem v pohodě a pak budu dodržovat dietu. V úvozovkách jsme si plácli a já podepsal vytoužený revers a s pocitem obrovské úlevy, pocitu svobody a těšení se domů jsem odcházel na parkoviště za svou snoubenkou, na kterou jsem se těšil tak, jako kdybych ji víc jak měsíc neviděl.  Nikdy nezapomenu na písničku, která mi hrála ve výtahu. Maroon 5 – Maps. Pusťe si videoklip na youtube a pochopíte, že to nemohla být náhoda. Náhody podle mě neexistují, je to můj názor. Ještě jsem telefonátem uklidnil rodiče, že už o mě nemusí mít strach, že jedu domů.

Doma jsem sice nemohl usnout, jak jsem přemýšlel a uvědomoval jsem si čím jsem si prošel a co to všechno pro mě znamenalo. Zážitek na celý život a obrovská životní zkušenost. A určitá zpětná vazba, že se nemusím za vším až tak honit, ale že to bude stačit zefektivnit a vynechat ty věci v mém životě, co mě berou čas, co mě zbyl a radši ho věnovat odpočinku. Zatím to má přesně opačný efekt, o to víc si těď svého času vážím, že jsem za něj vděčný, že jsem se od pondělní kontroly nezastavil a tento článek píšu doslova za pět minut dvanáct. Zítra už budu konečně končit v 6 hodin a dopřeji si klid a budu se naplno věnovat své snoubence, které jsem nevyčíslitelně vděčný za to, že si osobně myslím, že její láska mě uzdravila. A chci poděkovat také FN Nemocnici Bohunice a všem doktorům a sestřičkám, kteří měli s případem jako jsem já trpělivost.